Slunečnice třikrát jinak

Slunečnice roční (Helianthus annuus) je velmi zajímavou rostlinou. Svědčí o tom i řada přezdívek, které dostala. Říká se jí také slunečnice letní (někdy i obecná), slunečník, Corona Solis, Marigold of Peru nebo také vzletně Fleurs de Soleil. A díky Van Goghovi na její podmanivou krásu už nejspíš nikdy nezapomeneme. Přesto o ní nejspíš nevíme tolik, kolik si asi myslíme.

Už staří Inkové…

Tahle kráska pochází ze Střední Ameriky, takže nepřekvapí, že ji do Evropy dovezli španělští conquistadoři. Aztékové ji uctívali jako symbol slunce a při jejím použití se omezili jen na rituální symboliku. Ovšem Inkové rozpoznali potenciál, který se ukrývá v jejích semenech, a začali ji jako první cíleně pěstovat.

Do Evropy se dostala v 17. století, ovšem jen jako okrasa do zahrad a parků. Olej ze semen se v širším měřítku začal využívat až o 200 let později, za což vděčíme Rusům.

Zdroj obrázku: Pixabay.com

Jak je to vlastně s tím sluníčkem?

Pod květem slunečnice najdeme zvláštní buňky, které dokáží reagovat na teplo – zvětšují se a zase smršťují. Slunečnicová poupata tak dokáží snadno sledovat trasu slunce na obloze. Jakmile se květ plně rozvine, jejich funkce ustává. Většina rozkvetlých slunečnic proto hledí k východu (neboť právě do této pozice se poupata přes noc vrací).

Léčebný potenciál slunečnice je široký

Její květy mohou pomoci v boji s respiračními onemocněními – stačí je přidat do čaje. Čerstvé listy se pak přikládají na nejrůznější rány, otoky nebo pohmožděniny. Zklidní pokožku po kousnutí hmyzem a podle indiánů pomáhají i proti hadímu uštknutí nebo proti štířímu bodnutí. A odvar z kořenů se dříve používal proti revmatu.

Zdroj náhledového obrázku: Pixabay.com