Proč mají růže trny? Jen kvůli obraně to není

Asociace s pažravým dobytkem se určitě přímo nabízí. Trnitá růže – proč by se jinak taková krása ukrývala pod pichlavou roušku? Ve skutečnosti to tak jednoduché není. A pokud bychom se podívali do učebnic botaniky, zjistíme, že růže vlastně žádné trny nemá…

Není růže bez trnů – říká se. A z hlediska šlechtitelského je to prozatím pravda. Ano, máme už odrůdy, jež mají trnů velmi málo, případně jimi pokrývají pouze starší stonky, ovšem vždycky se na nich nějaké to pichlavé nebezpečí najde. Dobrým příkladem je třeba růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima), jejíž bílé květy můžeme potkat i u nás – ovšem pouze na teplejších místech. Zaujme vás i svými atypickými černými šípky.

Růže nemají trny – ale ostny

Přesně tak. I můj učitel biologie s tím svého času nachytal spoustu neopatrných spolužáků. Abychom si to upřesnili – trny se vždy vytvářejí ze zárodků větviček nebo listů. Jsou dlouhé a ostré a nelze je vylomit. Oproti tomu ostny mají svůj původ ve svrchních vrstvách rostlinného pletiva a vylomíme je celkem snadno. Zkuste si to – okamžitě zjistíte, na čem jste. Mimochodem pravé trny můžeme obdivovat třeba u angreštu, akátu, rakytníku nebo dřišťálu.

Foto: Pixabay

Proč vlastně růže píchají?

Ne, opravdu to není kvůli hladovým býložravcům, tato funkce je tak maximálně doplňková. Kdo někdy měl tu čest s keříky růží, na kterých se popásala zvěř, ten moc dobře ví, že tihle čtyřnozí záškodníci umí vykusovat místa mezi ostny a s těmi drobnějšími si nedělají hlavu už vůbec.

Ovšem původ ostnitých růží musíme hledat v místech jejich přirozeného výskytu, jimiž jsou světlé listnaté lesy. Jde o lokalitu, v níž je světlo poměrně vzácnou komoditou, které se snaží každý rostlinný zástupce uzmout co nejvíce. Stonky růží jsou však křehké a nedokáží se vytáhnout moc vysoko – pokud se nezapřou o nějakou dobrou oporu. A právě trny na sousedních stoncích se mohou tou oporou stát. Růže tak není nijak závislá na pomoci „zvenčí.“

Náhledové foto: Pixabay