Hlíva plicní: Méně známá hlíva, která stojí za to

Hlívu ústřičnou zná už snad skoro každý. Prodává se v supermarketech a mnohdy i pěstuje přímo v domácnostech ve speciálních balících slámy, případně naočkovaná na starých kmenech. Samozřejmě se s ní setkáme i ve volné přírodě, hodně se na ni chodí v době mimo tradiční letní a podzimní houbařskou sezonu. Jen málokdo ale sbírá hlívu plicní. Tato houba je mnohdy označována za sestru hlívy ústřičné. Liší se však několika podstatnými znaky.

Jak vypadá hlíva plicní?

Hlíva plicní určitě není tak velká jako hlíva ústřičná. Vyznačuje se kloboukem o šířce pohybující se od 5 do 12 cm. Ten má tvar vějíře a na povrchu je především okrajových částech rýhovaný. Délka třeně se pohybuje od 5 do 8 cm. Z jednoho jediného třeně může vyrůstat klidně i několik klobouků. Lupeny jsou bílé, nicméně postupem času se stárnutím houby se barví do žluta. Vůně plodnic je lehce moučná, nicméně přímo specifikovat ji úplně nelze.

Kdy a na jakých místech se s hlívou plicní setkáme?

Interval růstu hlívy plicní je od května do listopadu. Někdy roste i v prosinci. Vše záleží na charakteru počasí. Zpravidla se ale sbírá na jaře a počátkem léta. Sbírat se ji můžete vydat pochopitelně do lesa, mnohdy se nachází ale i v parcích. Ke svému růstu potřebuje kmeny odumřelých listnatých stromů. Tradičně se jedná o osiky, jeřáby, lípy, buky či topoly. Roste v poměrně solidních trsech a na jednom místě lze sklidit klidně i několik desítek kilogramů.

Všestranné využití zaručeno

Hlíva plicní je jedlá a využít ji lze v mnoha pokrmech. Mnohdy jde především jídla vyznačující se směsí hub. Skvělá je hlavně na guláš. Lze ji také nakládat do octa. Usušíte-li ji, setkáte se s poměrně zajímavě vonící směsí. Pokud máte rádi řízky z hub, není problém. Jen se připravte na to, že je poněkud měkčí než hlíva ústřičná. Ke konzumaci se používají hlavně klobouky a horní části třeně.